Dvacátá kapitola

A zmlkla.
"Co jste chtěla říct?"
"Chci říct,, že dneska aby jeden byl opatrný. Nikdy nemůže vědět, jestli náhodou..."
Nordin usilovně přemýšlel; co s kloboukem. Na hlavu mu hustě padal sníh a vločky mu na pleši tály. Stát tu takhle s legitimací v jedné ruce a s kloboukem ve druhé dlouho nemůže. Co když si bude muset něco poznamenat? Nejjednodušší by bylo posadit si klobouk na hlavu, jenže to by mohlo působit nezdvořile. Položit jej před vchodem do domu na zem, to by zase vypadalo hloupě. Měl by se jí zeptat, jestli smí dál. Jenže to by ji donutil, aby se rozhodla. Musela by říct ano nebo ne,. a pokud se v ní nemýlí, trvalo by jí to dost dlouho.
Nordin byl z končin, kde bylo zvykem pozvat cizince dál, do kuchyně, nabídnout mu šálek horké kávy a nechat ho ohřát u kamen.
Krásný a moudrý zvyk, řekl si v duchu. Ale do velkoměst by se asi nehodil. Vzal rozum do hrsti a řekl:
"Volala jste nám kvůli nějakému člověku a nějaké garáži."
"Hrozně se omlouvám, že jsem rušila..."
"Ale naopak, jsme rádi..."

Na Klubbackenu v Hägerstenu stál před domem napůl zasněžený muž a zamyšleně si prohlížel kus papíru, který se už promáčel a začínal se rozpadat. V chumelenici a ve špatném světle pouličního osvětlení nemohl přečíst, co má na lístku napsáno. Nakonec zřejmě přece jen zjistil, co potřeboval. Otřásl se jako zmoklý pes a pustil se vzhůru po schodech před vchodem do domu. Přede dveřmi energicky zadupal a zazvonil. Otřepal si z klobouku sníh a čekal.
Dveře se pootevřely a škvírou vykoukla žena středních let. Měla na sobě pracovní plášť a zástěru a ruce od mouky.
"Policie," řekl ochraptěle muž. Pak si odkašlal a dodal:
"Kriminální asistent Nordin."Žena se na něho ustrašeně podívala.
"Máte nějakou legitimaci?" zeptala se nakonec. "Já totiž..."
Muž těžce vydechl, vzal klobouk z pravé do levé a začal si rozepínat zimník a pak sako. Nakonec vytáhl z náprsní tašky průkaz a ukázal jí jej.
Žena celou proceduru sledovala ustrašeným pohledem, jako by čekala, že z kapsy vytáhne bombu nebo kulomet. Nepustil legitimaci z ruky, zatímco si ji žena prohlížela krátkozrakýma očima a ne víc než deseticentimetrovou skulinou ve dveřích.
"Nemívají detektivové taky takové placky?" zeptala se váhavě.
"Mají, paní, já vám ji ukážu," řekl ztrápeně Nordin.
Nosil svůj služební odznak v zadní kapse u kalhot a teď nevěděl, jak se k němu dostat, ledaže klobouk položí na zem nebo si jej posadí na hlavu.
"Možná že to stačí," řekla žena nejistě: "Sundsvall? Tak to vy jste přijel až ze Sundsvallu jenom kvůli mně?"
"Měl jsem toho tady k vyřizování kapánek víc."
"Aha. Promiňte, ale jistě chápete, totiž chci říct..."

"Se mnou o tom ale vůbec nemluvil," podivil se Kollberg.
"Tak se asi spokojil s tím, že si přečetl spisy."
Znova nastalo ticho a zase je přerušil Melander. Vstal a řekl:
"Tak k čemu jsme vlastně dospěli?"
"Vlastně ani nevím," řekl Martin Beck.
"Promiňte mi na moment," řekl Melander a odešel na toaletu.
Když za sebou zavřel dveře, Kollberg se podíval na Martina Becka a zeptal se:
"Kdo půjde k Äse?"
"Ty. To je práce pro jednoho a ty se k tomu hodíš líp."
Kollberg mlčel.
"Tobě se tam nechce?" zeptal se Martin Beck.
"Ne. Ale zajdu k ní."
"Dnes večer?"
"Nejdřív musím zařídit dvě věci. Jednu ve Västberze a jednu doma.
Zavolej jí a řekni, že přijdu kolem osmé."

Nejmíň minutu trvalo ticho, než ve vedlejší místnosti zazvonil telefon. Tu a tam rozeznali hlasy, mimo jiné Gunvaldův a Rönnův.
Najednou vyslovil Melander otázku:
"Co uměl Stenström ze všeho nejlíp?"
Odpověď znali všichni tři. Melander mlčky kývl hlavou a odpověděl si sám:
"Šlapat stín."
"Ano, to byla jeho specialita," řekl Martin Beck. "Byl šikovný a umíněný. Dokázal sledovat jednoho člověka celé týdny."
Kollberg se poškrabal na zátylku a řekl:
"Vzpomínám si, jak před čtyřmi lety dohnal k šílenství toho vraha z vilnosti, co sloužil na lodi v Götském kanálu."
"Vlastně ho uštval," řekl Martin Beck. Nikdo nic neřekl.
"Už tehdy to uměl," řekl Martin Beck. "A od té doby se hodně naučil."
"Ptal ses Hammara, co Stenström dělal tehdy v létě, když jsme probírali nevyřešené případy?" zeptal se náhle Kollberg.
"Ptal," řekl Martin Beck. "Ale nic zajímavého jsem nezjistil.
Hammar mu navrhl několik případů. Které, to už si nepamatuje, ale všechny byly dost staré. Totiž ty případy samy o sobě tak staré vlastně nebyly, ale Stenström na ně byl moc mladý. Nechtěl vyšetřovat nic, co se stalo v době, kdy mu bylo nějakých deset a hrál si s kluky v Halstahammaru na četníky a na zloděje.
Nakonec se rozhodl, že se podívá na případ toho zmizelého, co ses jím zabýval ty."

"Ano. To dělá spousta lidí, hlavně ti, kteří nemají kde bydlet.
Za korunu se můžeš svézt z konečné na konečnou dvakrát za sebou.
To jsou dvě hodiny se střechou nad hlavou."
"V podzemní dráze je tepleji," namítl Kollberg. "A na" víc tam můžeš jezdit sem a tam, jak dlouho chceš, pokud přestupuješ rovnou na stanici a nevystoupíš po schodech až nahoru a nevylezeš východem ven."
"Jenomže..."
"A ještě na jednu věc jsi zapomněl. Neznámý měl po kapsách jednak zbytky hašiše a preludinu a kromě toho měl víc peněz než kdokoli z ostatních."
"Což taky vylučuje, že by šlo o loupežnou vraždu," poznamenal Melander.
"Navíc se to v těch končinách hemží podivně zastrčenými byty a všelijakými penzióny," dodal Martin Beck. "Třeba v některé z těch blecháren bydlel. Ne, radši se vraťme k základní otázce. Co tam pohledával Stenström?"

Kollbergova role

při takovýchto poradách vždycky spočívala ve vymýšlení protiargumentů, ale tentokrát si nějak nevěřil.
"Zapomínáš na jednu věc," namítl Melander. "Chodili jsme tam v okolí po domech ode dveří ke dveřím a vyptávali se celých deset dní. A nenašel se ani jediný, kdo by o Stenströmovi kdy něco slyšel nebo ho tam viděl."
"To nic nedokazuje. Ta čtvrť je plná všelijakých podivně zastrčených špeluněk a podezřelých podnájmů. V takových hnízdech se na otázky policajtů s příliš velkou. radostí neodpovídá."
"Já si ale přesto myslím, že tuhle teorii, že by Stenström měl nějaké jiné děvče, můžeme opustit," ozval se Martin Beck.
"Proč?" zeptal se Kollberg.
"Nevěřím tomu."
"Ale přiznáváš, že se nedá tak docela vyloučit?"
"To jistě ne."
"Dobrá. Tak ji nechme stranou. Prozatím."
"Hlavní otázka. tedy bude znít asi takto: Co Stenström v tom autobuse pohledával?" řekl Martin Beck a ihned byl opraven:
"Co v tom autobuse pohledával neznámý?"
"Neznámého teď na chvilku ponechme stranou."
"Vůbec ne. Jeho přítomnost je stejně pozoruhodná jako Stenströmova. Navíc nevíme, kdo to byl, kam jel a proč."
"Třeba si jen tak jezdil v autobuse."
"Jen tak?"

"Máme ovšem zjištěno, proč tim autobusem jeli."

"Ano."
"A tak tedy opět nadešla chvíle klasické otázky," řekl Kollberg.
"Co v tom autobuse Stenström pohledával?"
"Musíme si promluvit s jeho dívkou," řekl Martin Beck.
Melander vyndal dýmku z úst:
"S Äsou Torellovou? Vždyť už jste s ní právě vy dva mluvili. A pak jsme s ní mluvili ještě jednou."
"Kdo?" zeptal se Martin Beck.
"Rönn, je to o něco víc než týden."
"Ne, Rönn není ten pravý," řekl po chvíli Martin Beck jakoby sám pro sebe.
"Co tím chceš říct?" zeptal se Melander.
"Rönn je v pořádku," řekl Martin Beck, "ale v tomhle případě bych myslel, že asi dost dobře nechápe, oč běží. Kromě toho se se Stenströmem blíž neznal."
Kollberg a Martin Beck se na sebe dlouze podívali. Oba mlčeli.
Ticho nakonec přerušil Melander.
"O co jde? Proč tedy byl Stenström v tom autobuse?"
"Třeba jel k nějaké ženské," řekl neochotně Kollberg. "Nebo k nějakému kamarádovi."

Pan Larsson a ženy.

" Jednou napíšu román, který se bude jmenovat ‚Pan Larsson a ženy‘."
"Mänssonovi se přiznala, že někdy taky ‚obsloužila‘ Assarssonovy obchodní partnery a že to dělala na Assarssonův příkaz. Assarsson se narodil v Göteborgu a nastoupil do autobusu u Djurgärdského mostu."
"Díky, příteli! Právě takhle bude ten můj román začínat:
‚Narodil se v Göteborgu a nastoupil u Djurgärdského mostu.‘ To je vynikající! "
S Melanderem to nehnulo. "Časy přesně souhlasí," řekl.
Po dlouhé době se zase do hovoru vmísil Martin Beck:
"Zbývá už jenom Stenström a ten neznámý?"
"Ano," potvrdil Melander. "O Stenströmovi víme, že přišel kupodivu rovnou z Djurgärdenu a že byl ozbrojen. O neznámém víme, že byl narkoman a že mu bylo pětatřicet až čtyřicet let. To je všechno."
"Přítomnost všech ostatních náhodná nebyla."
"Souhlasí."

"Moment. Proč jel autobusem?" "
"Pravděpodobně proto, že dost vypil a netroufal si řídit. Kromě toho pršelo, takže nesehnal taxíka. Telefonní ústředna taxíků byla přetížena a v celém vnitřním městě nebyl jediný volný vůz."
"Dobrá. A co tedy říkala ta jeho milenka?"
"Že Assarsson byl skoro úplně nemohoucí dědek. Že to dělala jenom pro peníze, a aby se udržela u té jeho, firmy. Gunvald má dojem, že je to poloviční prostitutka a že je skoro imbecilní. Taky se zmiňoval, že je podobná Saše Gaborové, jenže to zas já nevím, kdo to je."

"To vylučuju," řekl. "Co by ho na té bleduli zajímalo? Všechno, co si v tom směru mohl přát, měl doma."
Melander se na něho nechápavě podíval, ale nic nenamítal.
"Pak je tu ten Assarsson. Navrch huj a vespod fuj."
Melander udělal pauzu a věnoval se své dýmce. Po chvíli řekl:
"Je to dost podezřelá figura. Dvakrát odsouzen za daňový únik a na začátku padesátých let navíc mravnostní delikt. Pohlavní zneužití patnáctileté kancelářské pomocnice. Byl tedy ve vězení dohromady třikrát. Měl hodně peněz. V obchodech byl bezohledný.
Víc než bezohledný. Řada lidí měla důvod mít na něho spadeno. I jeho žena a bratr ho jen těžko snášeli. Ale jedna věc je přesto jasná. Jeho přítomnost v tom autobuse byla náhodná. Šel z nějaké spolkové schůze na Narvské třídě a jel ke své milence, která se jmenuje Olssonová. Bydlí na Karlberské třídě a je zaměstnána v kanceláři firmy bratří Assarssonů. Předtím jí zavolal, že přijede. Vyslechli jsme ji několikrát."
"Kdo ji vyslýchal?"
Gunvald a Mänsson. Řekla, že..." "

"A viděl vraha. Než umřel, řekl Rönnovi něco nesrozumitelného.
Dostali jsme o tom pásku nějakou expertizu?"
"Ještě ne. Mohammed Busie, Alžířan, zaměstnán v restauraci, věk třicet šest let, narozen... nevím, jak se to vyslovuje. A zapomněl jsem, jak se to místo vůbec jmenuje."
"Hyba."
"Ve Švédsku bydlel šest let a předtím byl v Paříži. O politiku se nezajímal a do ničeho se nepletl. Ukládal si peníze do spořitelny. Jeho známí říkají, že to byl plachý a tichý mladík.
Pracoval do půl jedenácté. Slušný, ale nudný a škrob."
"To se přece hodí na tebe."
"Nemocniční sestra Britt Danielssonová, narozená devatenáct set čtyřicet v Eslövu. Seděla vedle Stenströma, ale nic nenasvědčuje tomu, že by se byli znali. Lékař, se kterým chodila, měl tu noc službu v Jižní nemocnici. Pravděpodobně nastoupila na Odinově ulici zároveň s vdovou Johanssonovou a jela domů. Časově to přesně souhlasí. Skončila práci a šla na autobus. S jistotou ovšem nevíme, jestli ona a Stenström nejeli spolu."
Kollberg zavrtěl hlavou.

Pracoval
přesčas a jel domů, to je naprosto jasné. Manželství zcela normální, zájmy. auto a chata, trestán nebyl, slušné příjmy, ani víc, ani míň. Ti, co znají jeho zvyky, říkají, že jel pravděpodobně podzemní dráhou z Östermalmského náměstí na Ústřední stanici a tam přestoupil na autobus. V tom případě do něho nastoupil před Ahlenovým obchodním domem. Jeho šéf říká, že byl dobrý odborník a uměl dobře organizovat práci. Zaměstnanci v dílně říkají, že..."
"Že podřízené honil a nadřízeným lezl do zadku. Mluvil jsem s nimi. Další."
"Alfons Schwerin, věk třiačtyřicet, narozen v Minneapolisu v USA, rodiče Američané švédského původu. Přišel do Švédska těsně po válce a už tady zůstal. Měl malou importní firmu, dovážel karpatský smrk na ozvučné desky, ale před deseti lety přišel na buben. Pil. Dvakrát byl v blázinci a tři měsíce seděl za řízení vozidla v podnapilém stavu. To bylo před třemi lety. Když přišel o podnik, stal se dělníkem. Naposled pracoval u silniční správy.
Ten večer byl v restauraci Pilen na Pivovarské ulici a jel domů.
Nevypil toho moc, asi neměl peníze. Bydlel dost nuzně:
Pravděpodobně šel z restaurace na stanici autobusu na ulici Vasů.
Byl svobodný a ve Švédsku neměl žádné příbuzné, ve své pracovní partě byl oblíben. Byl prý veselé a společenské povahy, a když se opil, nedělal vylomeniny. Žádné nepřátele neměl."

Nepřátelé?

"Neměl. Vliv? Neměl. Důvod k vraždě? Žádný. Další."
"Teď se odchýlím od pořadí, které stanovil Rönn," upozornil Melander. "Hildur Johanssonová, vdova, věk osmašedesát let. Jela od dcery na Västmanské ulici domů do svého bytu na Severonádražní ulici. Narozena v Edsbro. S dcerou mluvil Larsson, Mänsson a... no, na tom nezáleží. Žila v ústrani jako důchodkyně. To by bylo tak všechno."
"Jenom ještě to, že pravděpodobně nastoupila na Odinově ulici a jela jenom šest stanic. A že kromě dcery a zetě nikdo nevěděl, že pojede právě ten úsek a právě v tu dobu. Další."
"Johan Källström, věk dvaapadesát, narozen ve Västeräsu.
Dílovedoucí v autodílně Grens na Sibyllině ulici.

"Vražda byla pečlivě připravena," řekl Martin Beck.
"Jednoho z nich," namítl Kollberg: "Ale kterého? Máš ten seznam, Fredriku?"
"Není třeba," odtušil Melander.
"Samozřejmě. Zapomněl jsem. Proberem si je znova jednoho po druhém?"
Martin Beck mlčky přikývl. Následující hovor proběhl jako dialog mezi Kollbergem a Melanderem.
"Gustav Bengtsson," řekl Melander. "To byl řidič. Ten k tomu přišel rozhodně jenom náhodou."
"Nepochybně."
"Vedl naprosto normální život. Manželské soužití v pořádku.
Trestaný nebyl. Hleděl si své práce. Mezi kolegy oblíbený. Taky jsme mluvili s několika jeho známými. Říkají, že to byl slušný, spořádaný člověk. Člen spolku abstinentů. Věk osmačtyřicet.
Narodil se ve Stockholmu."